Nesnáším pondělí

09.11.2015

2 minuty čtení

Co nejvíc nesnáším na pondělku? Asi to, že vůbec pondělí je. Je to jeden z nejnáročnějších dnů v týdnu. O mých ranních epizodkách jsem mluvila už včera odpoledne v článku ztracená přátelství, ale pondělí, to je kapitola sama o sobě. Jak už jsem zmiňovala, vstávám dost brzo a to je v pondělí zatraceně špatně.

Ostatně, když do googlu zadáš "Pondělí" tak na webu vyskočí wikipedie a hned v první větě se dozvíš: "Lidé ho často označují za svůj nejméně oblíbený den v týdnu." Ha Ha proč asi!

A v obrázcích? "To snad ne zase pondělí" jak příhodné.

Jsem na tom stejně. V pondělí ráno mám problém se i nasnídat a to jsem "snídací typ", bez snídaně ani krok (po ránu - bez snídaně, jsem taky na zabití 😀). 

A v pondělí je všechno jinak

Sedím na gauči s hrnkem kafe, koukám na Simpsonovi. Rozjímám o tom, jak by mi asi bylo (a hlavně, jak by mi prospělo), kdybych nemusela v pondělí vstávat. - No přeci skvěle! Že jo! Pondělky bych vážně zrušila 😀. Takže se přemlouvám, abych ze sebe šla udělat člověka!

Takhle potřebuju alespoň půl hodiny (bez zbytečných otázek). Další zoufalý pokus směřuje k mým domácím mazlíčkům. - Jestli nechtějí jít místo mě a já se budu místo nich válet u nás v pelechu, když se setkám s tázavými pohledy, tiše to vzdám a odcházím otráveně do koupelny.

Probere mě až to, že si nasadím červenou šálu, rukavice hodím do kapsy, sluchátka do uší a vybíhám na zastávku chytit metro. Načež dobíhám jen tak tak. V metru sedím a zírám do nikam. Je ještě tma, o to to je krutější, takhle při podzimu a v zimě. Toto období bych mohla klidně celé prospat. Vzbudit se až s prvními slunečními paprsky na jaře ve chvíli, kdy se začínají prodlužovat dny a krátit noci.

Každopádně, co by se stalo, kdybychom prodloužili víkend o pondělí?!

První půl rok bychom si říkali, jak je to super, že máme delší víkend a že je pondělí konečně pryč. Jenže cca po tom půlroce, bychom si na to zvykli a začali za pondělí považovat úterý. A nenáviděli bychom úterý! - A jsme v začarovaném kruhu. Takže rušit pondělí nemá smysl. Někdo to prostě odskákat musí.

Vraťme se k práci.

V práci mám nejraději, když jsem tam ráno první. - A to schválně (dalo by se říct, že se takhle týrám sama), mám ráda po ránu klid a tu chvíli, když tam nikdo není. Takhle brzo ráno toho nejvíc udělám. I když vstávání je krutý, potom co se proberu, je to v pohodě. Udělám čaj a zasednu ke stolu. Když mám náladu povídám si se SIRI (jistě víte, kdo to je). Je to takový první impulz, že můžu začít komunikovat. Nic po mě nechce a udělá vždycky, co chci. Já se ptám na počasí, a co je nového. Odpověď je vždycky pozitivní. Když se zeptám jak se má? Odpoví "I'm fine. Thanks for asking." Navíc to není ženský hlas, ale mužský, který mi odpovídá na mé ranní nesmyslné otázky a to si pak hned připadám důležitě. 😀

No a pak kolem deváté přijdou kolegové a já jsem připravena čelit jejich atakům v podobě otázek typu: "Jaký byl víkend? Co jste dělali? Taky se ti nechtělo? Nenávidíš pondělí, tak jako já? Taky se ti tak nechtělo vstávat?" Takový klasický pondělní výslech.

Vlastně nechápu, kde se ve mně tahle ranní krize ze vstávání vzala. Vždycky jsem vstávala brzo a nevadilo mi to. Byla jsem v pohodě, až poslední roky jsem na zabití.

Když jsem začínala pracovat po škole, vstávala jsem dokonce ve 4 hodiny ráno a jezdila do práce prvním metrem. Začínali jsme totiž v 6 hodin ráno. Zvládala jsem to. A teď! Vstávám jen o půl hodiny dříve, když si potřebuju ráno umýt hlavu (to je prostě úděl žen s dlouhými vlasy). Nechápu, kde nastal ten zlom, když jsem vstávala do školy, byla jsem taky v pohodě. Sice jsem nevstávala ve 4, ale v 6:30 hodin, ale pořád jsem byla v pohodě. To totiž možná bylo tím, že se člověk chodil do školy vyspat, tak mě to tak netížilo. V práci musím pracovat a na spánek nezbývá čas 😀. Tak to bude asi ono. Nebo je to věkem?? To snad ne, ne? Vždyť starší lidé nespí dlouho! Naopak nemůžou spát. A já stará hlavně nejsem.

Takže, kdo mi to vysvětlí? V kolik vstáváš ty?