Rodiče a tchýňovci

10.11.2015

2,5 minuty čtení

Právě sedíme s mužem a popíjíme to nejlepší víno. Znovín. Miluji ho. Večer po práci po náročném dni. Rozebíráme rodiny a naše vztahy.

Zrovna jsme se s mužem nejvíc nasmáli u toho, jak mi vyprávěl o jejich psovi. Jezevčíkovi, hrozně tvrdohlavé plemeno. Vyprávěl, jak jedl indiánka (tím myslím ten dortík). 😀 Rychle prý slízal ten sladký krém a zhltnul piškot, který je vespod. A to tak rychle, že ho ani nerozkousal. Piškot se mu zasekl na vrchním patře a část toho piškotu vedla okolo tlamičky 😀 a část byla uvnitř a on ho nemohl dostat ven. Jen si to představ. Jak se tlapkou snaží dostat ten piškot ven a jak u toho naštvaně vrčí. No ne 😀

Každopádně dnes byl plodný den. Dostalo se mi zadostiučinění v práci. Kolegyně nám přinesla naprosto luxusní štrůdl a má nehtařka opět předvedla brilantní výkon. Šikovná to žena a ještě skvělá! Svět je tak malý a o náhody tu není nouze.

Vraťme se k rodičům. Myslím, že mám ty nejlepší rodiče, které bych si mohla přát. A co tchýňovce? O těch ani nemluvím. Měla jsem zatracené štěstí. Nikdy bych nemohla žít s mužem, jehož matka mě nesnáší. - Hrůzná představa. Jednou se mi to stalo a bylo to zatraceně těžký! Neměl mě rád ani jeden z rodičů. - Smutný 🙂

Dnes mohu říct, že jsem si vybrala dobře, protože co si budeme povídat, když si vybíráš chlapa nebo ženu, žiješ de-fac-to i s jeho rodiči, kord když máš děti. Vlastně, i když je nemáš. - Rodinné oslavy, pohřby, vánoce, velikonoce, narozeniny, svátky a různá výročí a setkání. Není toho málo že? Takže rozhodně doporučuju si dobře rozmyslet, zda jsí ochotný/á žít s jeho nebo jejími rodiči a jestli se to dá zvládnout. 😀

Já si losla dobře pokud se to tak dá říct. Tchýňovci jsou boží, zamilovala jsem si je hned při prvních pár setkáních. Tak inteligentní dva lidi jsem ještě nepotkala, klobouk dolu. Navíc jsou to Moraváci a tamní kultura a některé zvyky jsou mi velice blízké. Jsou přátelští, srdeční a mají děsnou výdrž, co se alkoholu týče (teď jsem chtěla napsat pije 😀). Takže pijeme a pijeme a rozebíráme a je to prostě skvělé, každému z vás přeji, ať najde ty své "pravé" tchýňovce. 🙂

No a rodiče? V dětství jsem strašně nesnášela, když po mě mamka chtěla, abych věšela prádlo, vařila svíčkovou, pekla cukroví, hnětla těsto, myla nádobí nebo žehlila. Z duše mě to nebavilo. Ale dnes po těch letech, jsem za to neskutečně vděčná, protože se mi to ve vlastní domácnosti strašně hodí. Takže maminko, měla jsi pravdu, když jsi mi říkala, že se mi to jednou bude hodit. Jednou - právě teď se mi to hodí, díky! Jsi naprosto úžasná mamka. 🙂

A táta, když jsem si stěžovala na pubertu a s tím i spojené pupínky?? Jeli jsme zrovna na Andělu po eskalátorech nahoru. 

A táta na mě: "Co támhleta paní?"

"Co s ní?" já na to.

"Kolik jí tak je?" říká táta.

"Nevim 30 nebo 35?" odpovím otráveně

"A má beďary?" řekne s vážnou tváří táta.

"Cože?" vyjeknu.

"Tak má nebo nemá?" ptá se zase.

"No nemá." pokrčím rameny.

"Tak vidíš." dodá táta.

"Ty seš ale.." řeknu a zasměju se.

Takže tohle bylo z výchovy mého (nevlastního, ale pro mě vlastního) taťky. 😀

On ostatně vedl takovou výchovu vždycky, nikdy mě neuhodil a málokdy křičel, to už muselo být. Většinou to byly samé srandičky a pošťuchování. Za to ho mám nejradši a taky za to, jak nás vychoval. 🙂

S ním jsem po prvé koukala na Batmana a Matrix do dnes dva z mých nejoblíbenějších filmů. Ráda na to sledování vzpomínám na ty jeho komentáře. - Dokonalost

Strašně ráda taky vzpomínám na to, jak se s mamkou brali. Já typická puberťačka, nesmířená se svým vzhledem. - Klasika. Rodičům to strašně slušelo. Ještě mi nebylo 18 a najednou měla mamka jiné příjmení než já. A já si připadala, že tak nějak nepatřím do rodiny. Chtěla jsem jejich příjmení. Znamenalo to pro mě hodně. Pokrevní otec si to ale nepřál a tehdy ani nedovolil, abych si změnila příjmení. Čekala jsem tedy, až mi bude 18, abych pak na matrice předložila oddací list rodičů a nechala si příjmení změnit.

Po měsíci, co mi přišlo rozhodnutí, jsem měla schůzku s matrikářkou (paradoxně jsme s ní o pár let později domlouvali termín svatby. :)). Vše mi schválili a já dostala nové příjmení. Ptala jsem se, zda by šlo do rodného listu napsat, že můj táta je táta, kterého si mamka vzala, tedy můj nevlastní. Matrikářka mě zklamala a sdělila mi, že to by šlo jedině soudně a táta by mě musel adoptovat a otec se mě zříct a že by to nejspíš byly tahanice. Když jsem přišla domu se smutkem na tváři a taťkovi ukazovala rodný list a smutně jsem mu popsala, že jsem ho chtěla mít v rodném listě, ale že to nejde. Viděla jsem na něm to dojetí. Že prý i tak si váží toho, že chci mít jeho příjmení. Řekla jsem, že je to snad jasné, že on je přeci můj "pravý" táta, který mě vychoval a který mě miloval a že jedině on mě povede k oltáři, on je ten jediný, který si to totiž zaslouží.

A tak to i bylo... vedl mě k oltáři, plný hrdosti a byl to ten největší štramák (hned po mém choti, samozřejmě) 🙂.