Ledová královna

Pohladit kůži je hebká jako samet. Milovat její rty, než znovu vzdychne. Číst z úsměvu všechny její příběhy. Pohladit duši, temnou a něžnou jako noc sama. Procitnout v okamžiku, kdy už není úniku. Zatoužit po dlaních, které objevují skrytá zákoutí. Pocítit závan smutku, když zavírá oči a ukrývá před ním tu modř ve které se ztrácí. Prominout času, že běží jako splašený a krátí chvíle na něž si přejeme nezapomenout. Zkrotit srdce, které tluče jako o závod. Toužebně laskat všechny části jejího těla v bílých peřinách. Stejně tak jako překrásné závěje sněhu se lesknou její slzy na řasách. Hebká kůže protkána černými inkoustovými obrazci připomínající pavučiny. Dotek tak jemný a citlivý pro který se vám chce běžet světa kraj. Zdrcující porážka, která velí podlehnout a nebránit se tomu kouzlu. Zjištění, že její duše je černá ale láska opojná a vzrušující jako víno, které jsme neochutnali a toužíme po něm znovu a znovu, protože hřeje na jazyku a ztrácí se v ústech. Na jazyku zanechává příjemnou chuť tužeb, které dosud neznáme. Ztrácet vědomí pod horkými dlaněmi něhy a chtíče zároveň. Přivonět k hedvábným havraním vlasům a zapomenout na všechny strasti života. Opojný moment, který zůstane v paměti na věky. Prominout sobě samému, že bílý ručník sklouzl na zem bez špetky zaváhání. Ona mu pohlédla do očí s veškerou láskou. Vzal ji kolem ramen a nepřestával jí šeptat.

Dva světy se spojily v jeden, stejně jako horkost jejich dechu, když si hleděli do očí. Rukou na její šíji kreslil obrazce svého smutku. Jako mráz kreslí obrazce na skla a okenní tabule, abychom nezapomněli, co jsme a proč jsme tady. Nevěřil v to, že by mohl být někdy šťastný, ale v ten moment byl. Na chvíli uvěřil. Když líbal rty ledové královny, která nikdy neroztaje. Bez srdce a s ledovou touhou, tak spalující, jako člověk, který promrzá na kost. Chlad a horkost zároveň jako při blouznivé horečce při které dostáváme husí kůži a modlíme se ať přestane. Zjistil, že na vteřinu uvěřil ve splnění všech svých snů. Jeho šíp osudu mířil hluboko a přesně. Ztrácel se v ní a ona v něm. Vykoupili bolest rozkoší.

Ledová královna však po noci opustila bílé závěje a jeho nechala na pospas jeho snům a smutkům. Její oči ho pronásledují pořád a on lituje, že nemůže zapomenout na tu chuť a vůni. Každý sníh mu ji připomíná. Každá závěj třpytící se ve stínech noci, každá vločka, která spadne na zem je částí jeho samého. Byl její a ona jeho. Každé ráno, kdy vstává a dívá se okna přemýšlí, kdy pozná to, co poznal za těch pár chvil. Cítí, že není úplný a jeho srdce se ztrácí ve zvucích sněhu padajícího ze stromů do již napadlého sněhu. Nezůstaly stopy po jejím úsměvu a jeho svět se zbortil. Když chce chytit vločku roztaje v horké dlani. Její dech přivolává sníh a velké vločky padají z oblak a sypou se na zem jako studená láska zmrzlá v nebesích. Když dopadne na zem ztratí se mezi ostatními, není možné ji najít nebo chytit. Na konci zimy se ztratí úplně. Zbydou jen kapky, které vysuší první sluneční paprsky…


Share this:

  1. Twitter

  2. Facebook

  3. Pinterest

  4. LinkedIn

  5. Tumblr

#Láska #Navždyspolu #Touha #ledovákrálovna #Zklamání #Já #Sníh #Život

0 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Znamení

Bezbřehá